Ach jooo ...

Asi čekáte, že Vám sem napíšu něco inteligentního a smysluplného. Ale asi jo, já na blogu jiný způsob vyjadřování nevyznávám.

Snažím se (ale neúspěšně) hubnout. Asi si říkáte, jak je to možné, ale je to naopak velice prosté a jednoduché. Jídlo, jídlo a zase jídlo. Okolo mě se hemží velká spousta malých věciček, kterým strašně snadno odolám a na žádné hubnutí nemám pomyšlení (trochu). 

Ne, že bych jim propadla, to ne, přeci jenom mi nejsou jen tak dostupné, v Praze nežiji. A jsou to Reese's. Já se nikdy nepovažovala za člověka, který by něco takového jedl. Mám chuť na další. KLID!

Asi tušíte, že součástí každého článku je škola. Do necelého měsíce by mi měly dorazit výsledky, jestli jsem byla přijata nebo ne. Upřímně? Napětí, které si prožívala celá deváťácká banda, jsem brala s nadhledem a s pocitem, že to bude snazší, než si myslím. A výsledek je asi takový, že mám strach jako  Brno.

Stůňu

Ano, je to tak. Už X měsíců jsem neměla nic závažného, ale sobota se mi pomstila po dlouhých měsících. Jelikož miluji soboty a trávím je převážně doma nebo v Praze, myslela jsem si, že si oddechnu a zapomenu na všechno negativní. Jenže, sluníčko bylo tak silné a přišlo velice nečekaně, při zpáteční cestě domů se mi rozpálila hruď a nemohla jsem vůbec dýchat. Navíc mě k tomu začalo píchat na srdci a měla jsem co dělat, abych se ze zastávky doplazila domů. 

Byla mi naměřena zvýšená teplota. Včera v neděli se k tomu přidala rýma a silné bolesti hlavy, kvůli kterým se mi zatím nepovedlo usnout. Každý večer mám žízeň jako blázen a stává se ze mě taková ,,chodící cisterna". Proto zůstanu nejméně do zítřka doma. V pátek se odevzdávají příjmačky a já se strachem skoro propadám.

V pátek se třídou (spíše s dobrovolníky) jet fandit holkám na florbalový zápas do Plzně, vstávat musím už ve tři hodiny ráno. Fandění není důvodem, proč tam jedu. Možná trochu ano. Hlavně je to kvůli tomu, že se do Plzně jen tak nedostanu a navíc tam mám svoje bublinky, vy víte. Tak mi držte palce, jsem totální hypochondr.